Často od žen slýcháme, že porod byl v pohodě, ale šestinedělí jim vyrazilo dech. Celý jejich život je vzhůru nohama, nic není jako dřiv, ony samy sebe nepoznávají, chlap je z toho v háji, a pokud k tomu ještě přidáme nedostatek spánku a nulový čas pro sebe, je to šílená kombinace.

Víte, co je nejčastější příčina smrti žen v prvních týdnech po porodu?

…

…

…

…

Sebevražda.

Máte husí kůži? Já taky. Nepodpora, pocit osamění, výčitky okolí, porovnávaní na sociálních sítích a systém neschopný rozeznat depresi od splínu – jsme v tom až po uši.

Dá se tomu ale předejít.

Je absolutně nevyhnutné se na první týdny po porodu připravit. Mít plán. Domluvit si pravidla. Sedněte si s partnerem ještě v těhotenství a proberte společně následující témata:

1. Po porodu bude žena úplně jiná – citlivá, iracionální. Můžou za to hormony, nepřeskočilo jí. Je potřeba obrnit se trpělivostí a prostě ji milovat, pečovat o ní a postarat se, aby alespoň trochu spala. Žena má jednu jedinou prioritu – udržet naživu ten malý bezbraný uzlíček. Vše ostatní jde stranou. Postupně se bude vracet do své staré kůže a začne vnímat svět kolem.

2. I když je žena po porodu celé dny doma, v šestinedělí má hlavně ležet, odpočívat a hojit své tělo (uvnitř jejího břicha je rána o velikosti jablečného koláče) – a taky starat se o miminko První týden po porodu by měla vstát jenom na záchod a do sprchy! Promluvte si s partnerem a napište si konkrétně, jak zabezpečíte jídlo a úklid v domácnosti. KONKRÉTNĚ. Ne obecně „Já ti pomůžu“ od partnera, který svou ženu sice miluje nadevše, ale umí uvařit jenom párky a netuší jak se zapíná pračka. Napište si seznam a kdo to bude dělat. Domluvte si jídlo z blízké jídelny, od kamarádů a rodiny. Udějte z toho novou tradici ve svém kruhu – kdokoliv z vaší party přivítá do rodiny miminko, dostane od ostatních jídlo. Nebojte si říct si o pomoc. V pravý čas ji s láskou vrátíte.

3. Domluvte se na pravidlech, kdy si domů pustíte návštěvy. Není vaší povinností ukazovat miminko na požádání. Zvlášť pokud bojujete s kojením, máte těžké noci, oznamte rodině, že je rádi uvidíte později. Teď jste nejdůležitější vy tři. Když už návštěvu domů pustíte, domluvte se na tom, kdy odejde, a poproste je, ať donese jídlo. Neexistuje aby tetička seděla na gauči a chovala miminko a šestinedělka běhala po kuchyni a chystala kafe a koláč.

4. Vše je jednodušší, pokud se alespoň trochu vyspíte. Pokud máte miminko aktivní v noci, nesnažte se to měnit, ale přijměte to jako fakt – a spěte přes den. Ono se to postupem času otočí, ale neurychlíte to. Jedinou cestou jak se z toho nezbláznit je hrát s ním, ne proti němu.

5. Všechny důležité debaty absolvujte před porodem, anebo si je nechte až po šestinedělí. Žena po porodu není racionální. Je hodně v emocích a úplně ji to nemyslí. Je to proto, že přiroda moc dobŕe ví, že racionální člověk by to vřeštící mimino odložil někam daleko a už se k němu nehlásil. Jediné co ženu donutí pošesté v noci vstát a jít kojit je tá hloubka emocí, kterou překypuje. Nemá cenu teď řešit koupi nemovitosti, letní dovolenou nebo dělat zásadná životní rozhodnutí. Počkejte, až si věci trochu sednou.

6. Čas pro sebe. Jěště v těhotenství si domluvte, jak moc a jak konkretně bude mít žena čas jenom pro sebe. Záleží moc na možnostech rodiny, samozřejmě i na věku miminka. Možnost být sama a dělat si „co chci“ je nutnost pro udržení zdravého rozumu. Není nutné odejít na víkend, nebo na celý večer. Stačí klidně hodina ve vedlejší místnosti, s knihou nebo seriálem – ale bez toho, aby partner každou čtvrhodinu chodil a ptal se na to co nebo ono.

7. Oba jste rodiče, oba jste kompetentní a schopní se postarat. Dělte si péči o miminko. Ženy, nechte partnera, ať to dělá po svém, ať se učí ze svých chyb, nestůjte mu za zadkem a nekritizujte ho. Možná jim to přebalení potrvá dýl – ale pokud to nemusíte dělat samy, stojí to za to, ne?

Co dalšího vás na šestinedělí překvapilo? Jakou radu by jste dali svým přátelům, kteří čekají první miminko?

Článek Jak přežít šestinedělí. Doslova se nejdříve objevil na Nejen Máma.

Mělo mě to varovat a stejně mě to zaskočilo.

Jak strašně mizernou kontrolu jsem měla nad svým životem po té, co se narodila. Nemohla jsem rozhodovat o ničem. O tom kdy půjdu ven nebo půjdu spát. Jestli vůbec půjdu ven nebo spát. Kdy se najím, kdy si umyju vlasy. Všechno měla pod palcem ona. Bylo pro mne nesmírně těžké to přijmout, že o sobě nemůžu rozhodovat, že jsem vlečena situacemi den za dnem, týden za týdnem. Dlouho. Nekonečně.

V našem moderním světě jsme zvyklé mít vše pod kontrolou – budíky v mobilu, minutky na sporáku, diáře plne plánů a terminů. Dokonce už i PPL nebo jiný doručovatel (kromě české pošty) píše, ze dorazí mezi 9:15 a 9:30. Pokud se někdo opozdí, Messenger hned informuje ostatní a nic se neděje. Nejsme zvyklé prokrastinovat, čekat, neřešit.

Dětem je ale úplný šumák co máme zrovna v diáři a pokud nám na tom echt záleží, tak si dají taky záležet – aby nám to zkomplikovali jak ti jenom jde a v tímto nerovném souboji o vítězi obvykle není pochyb.

Co s tím? Neostává jenom přijmout, ze s tím par let nic neuděláme. Užit si to, protože navzdory všemu to jednoho dne přejde – a občas není na škodu tu frustraci vyventilovat – a nestydět se za to. I my matky jsme konec konců jenom lidi

Článek Kdo tomu tady vlastně šéfuje? se nejdříve objevil na Nejen Máma.

Milá “Já jsem dnes zase nic neudělala!”

Tento příspěvek je pro tebe.

Možná právě kojíš a procházíš u toho příspěvky na Facebooku. Možná sis uloupila vteřinu pro sebe na dětském hřišti. Možná je konečně v byte ticho a ty sis sedla k šálku kávy. Možná právě sedíš na záchodě, jediném místě v baráku, kde můžeš být chvilku sama.

Je jedno jestli máš novorozence, batole, dítě v kouzelném věku dvou let, či kombinaci výše popsaného. Jedna věc je společná – bez ohledu na to, jak moc času jsme vydaly na úklid a vaření, často to večer vypadá, že jsme vůbec na nic nešáhly. Všude je nepořádek, hračky, nádobí se kupí ve dřezu a na večeři bude chleba a vajíčka.

A celý tento obrázek zkázy doprovází výčitky, pocit zklamání a neschopnosti, jak je to možné, že to nezvládám a neumím se zorganizovat. Jak se to stalo, že jsme dnes vůbec nic neudělala?

Ale udělala.

Opakuj po mne: “Udržují při životě jinou lidskou bytost.”

To je tvoje hlavní povolání. Když si ještě chodila do práce (mimo barák), očekával někdo, nebo ty sama, že se domácnost sama dá do gruntu, než se vrátíš zpátky? Péče o dítě je daleko náročnější, než jakýkoliv jiný “home office”. Řekla by jsi svému šéfovi uprostřed schůzky – sorry, já si teď odskočím hodit prádlo do pračky, ok?” Ani by tě to nenapadlo.

Stav kuchyně, ani dalších částí domu neříká vůbec nic o tom, kolik si toho dnes udělala, nebo ne. Udělala si nesmírnou hromadu neviditelné práce. Asi pěttisíckrát si miminko zvedla a zase položila. Osmkrát ho převlékla. Dvacetsedmkrát ho zachránila před úrazem. Desetkrát utišila a utřela slzičky. Nesčetněkrát kojila. Umožnila si miminku se něco nového naučit. Seznam tvých dnešních malých “uděláno” je nekonečný. Že je seznam “Udělat” ještě delší? Co z toho, co na něm je, je skutečně důležité?

Pokud si k náročné pěčí o miminko přidáme ještě hromadu položek ze seznamu “domácí práce” jenom proto, že jsme s dítětem doma, kolik času nám zbyde na péči sama o sebe? Vrátím se ještě jednou k otázce:”Kdybych teď byla v kanceláři, očekával by někdo z rodiny, že u toho stihnu ještě vyšůrovat barák?” Troufám si říct, že ne.

Když si zamestnaná žena po práci zajde na hodinu jógy a masáž, vyčítá ji někdo že měla hned běžet domu a umýt okna?

Čím náročnější je povolání, tím důležitější je psychohygiena a péče sama o sebe. Péče o dítě je co do psychické i fyzické náročnosti, a levelu spánkové deprivace, na úrovni chirurga, který je v neustálé pohotovosti. Slýcháme to z každé strany a stejně první co řešíme, když dítě usne je, kolik toho stihneme uklidit, nebo uvařit. Dejte si do seznamu úkolů položku, která vás bude sytit, bude naprosto sobecká a udělá vám dobře. A dejte si ji do seznamu hodně vysoko. Hned na druhé místo po “udržet miminko při životě”. Vyčerpat se na dřeň a vyhořet do dvou let je na mateřské strašně lehké. Nevyčerpat se a nevyhořet ale není o moc těžší – stačí si jenom uvědomit, že čistá kuchyň není důležitější, než moje chvilka s nohama nahoře a s knížkou v ruce.

Dejte mi vědět, jak se vám to daří. A pokud to náhodou čte nějaký muž, kterého žena to doma “nezvládá” a on “neví, co zase doma celý den dělala” – vemte ji prosím na chvilku miminko a pošlete ji udělat si horkou koupel. Bude vás za to milovat.

Článek Zase jsem dnes nic neudělala! se nejdříve objevil na Nejen Máma.

Tohle je trochu třaskavé téma. Možná se mnou budete prudce nesouhlasit a kroutit hlavou. Jsem sama zvědavá, jaká je vaše zkušenost a jaký na to máte názor.  

Zažila jsem teď několik situací s mojí šestiletou dcerou, které mě donutili podívat se na kontaktní rodičovství, jak jsem ho vnímala doteď a jak jsem ho pravděpodobně vnímala špatně.

Kontaktní rodičovství většina z nás vnímá jako protiklad ke „studenému odchovu“, kde se zdůrazňuje potřeba dítěte mít rodiče neustále nablízku, cítit jejich podporu, nenechávat ho vyplakat, reagovat na jeho potřeby, kojit, nosit atd. Asi to všechny známe.

Mnohé z nás (a tím myslím i sama sebe) to postupně dovede do situace, kdy je s dítětem neustále a reaguje okamžitě na každý jeho požadavek. Zvlášť pokud je to první (anebo jediné) dítě. Typicky to skončí fotkami vašeho rezignovaného obličeje ze záchodu, s povzdechem, že ani v tento posvátný moment nemůžeme být pět minut samy.

Skutečně je kontaktní rodičovství tak nemilosrdné?

Přesně tak jsem vychovávala svoji dceru. Byla jsem pyšná na to, že jsem ji neustále nablízku, že skoro nikdy nebrečí a že je to spokojené dítě. Měla jsem pocit, že je to tak v pořádku, že mu přeci nebudu dělat trauma tím, že se zavřu na 5 minut, když mě bez kalhot stejně už tolikrát viděla. Měla jsem pocit selhání, když jsem se nestihla bleskurychle najíst než spustila svůj řev, že ji nevěnuji pozornost. Měla jsem pocit nejistoty, že nejsem dost dobrá máma, když jsem ji okamžitě nevzala do náruče, když se toho dožadovala.

Za všech okolností jsem respektovala její potřeby.

Respektovala jsem ale ty svoje?

Nechci tady vyvolávat polemiku nad tím, jestli dvouleté dítě bude trpělivě čekat, až si maminka dopije ranní kafe, než se začne dožadovat pozornosti. Samozřejmě, že nebude.
Na druhé straně si uvědomuji, že ukazovat dětem, i těm nejmenším, že i my mámy máme své potřeby, byť jenom potřebu soukromí a jídla, není nic, co kontaktnímu rodičovství odporuje.

Pokud se bavíme o respektování potřeb dítěte, je potřeba zároveň uvažovat o reciprocitě a respektování taky vlastních potřeb. Dítě si samo od sebe neuvědomí, že máma má taky hlad. Je přirozeně sobecké. Máma musí být natolik silná, že dokáže ustát rozhorčení dítěte a obhájit si svoji potřebu. Věcně a bez emocí. Dává tím svému potomkovi najevo, že i když ho nekonečně miluje, teď je na řadě ona a on musí počkat. Respektuje, pokud se to dítěti nelíbí, ale ostává pevná ve své pozici. Máma teď dělá něco pro sebe a ty musíš počkat. Je to normální. Vše je v pořádku.

Z mého pohledu je důležité udržovat jisté hranice úplně od začátku. Ne proto, že by si snad děťátko zvyklo na neustálou pozornost, ale proto, že my matky dokážeme ve vteřině upozadit všechny naše potřeby a ještě se poplácat po rameni, jaké jsme skvělé. Ani nám to nepřijde divné. Nikoho nepohorší, pokud budeme dbát na to, aby novorozenec za žádných okolností neplakal ani zbytečnou sekundu navíc. Jenomže pak to samé aplikujeme u tří-čtyř letých dětí, které by už mohli mít pochopení a schopnost počkat – a přitom samy padáme na hubu, jsme unavené, podrážděné, cítíme se nepochopené, že na nás nikdo nebere ohled a všichni berou jako samozřejmost, že to máma zvládne. No jistě! Jak může někdo jiný brát ohled na naše potřeby, když na ně nebereme ohled my samy?

Jak chceme naše děti učit respektu a sebelásce, pokud si to samy odpíráme?

O jaké hranici mluvím? Třeba právě o zavřených dveřích na záchod. I my matky potřebujeme mít v jistých situacích soukromí. A i pokud nám nevadí „to“ dělat před dětmi, je důležité dítěti ukázat, že i máma má právo se zavřít a vyčúrat bez publika. Pokud stojí za dveřmi a lomcuje klikou a dožaduje se okamžité reakce, máma jasným a důrazným hlasem bez špetky lítosti oznámí, že teď je záchode a hned bude venku.

Důležité je v ten moment nepropadat dilematu, jestli děláte dobře.

Náše hormony a emoce jsou nemilosrdné: “Ditě brečí! Honem to vyřeš, ženská nemožná!”
V této chvíli je nutné zapojit mozek: “Ano, brečí, ale já teď potřebuji chvíli pro sebe. Je to v pořádku.”

Nastane ještě větší řev? Pravděpodobně ano. Je to pro dítě traumatizující? Do jisté míry možná jo, ale co si z tohoto traumátka odnese? Pokud bude výsledkem respekt k matčiným potřebám, pak v tom nevidím nic špatného.

Úplně stejně můžeme komunikovat už s miminkem, pokud je přebalené, nakrmené, nic mu nechybí, a vy si zrovna chystáte snídani. Vaše snídaně je stejně důležitá, jako je důležité pro miminko kojení. Nejste něco míň. Takže miminku pevným hlasem, jakoby se nic nedělo řekněte: „Miláčku, máma se teď nají, aby měla dost dobrého mlíčka pro tebe. Moc děkuji, že chvíli počkáš.“

Samozřejmě že miminko slovům nerozumí a protestovat pravděpodobně nepřestane. Ale z tónu hlasu pochopí Vaši sebejistotu a taky to, že se nic neděje, že jste pořád nablízku.

Co je ale z mého pohledu v této situaci nejdůležitější, je signál, který tím dáváte sobě. JÁ jsem stejně důležitá jako moje dítě. MOJE potřeby mají stejnou prioritu, jako potřeby mého dítěte. Smyslem kontaktního rodičovství není uštvat matku na smrt. Není smyslem dát dítěti první poslední a na sebe vůbec nemyslet. Silná máma, která pečuje o sebe a je si vědomá své hodnoty, poskytuje stejné zrcadlo dítěti. Máma, která se nebojí ukázat své hranice a své potřeby, říká dítěti, že je v pořádku myslet v první řadě na sebe. Ukazuje dítěti, že se má ráda. To je vzkaz, který je cennejší než všechny výchovné momenty dohromady.

Článek Kontaktní rodičovství – kde má máma hranice? se nejdříve objevil na Nejen Máma.

Stát se matkou je pro mnoho žen velkou životní změnou. Bez ohledu na to, jestli jsme před narozením miminka pracovaly 50 hodin týdně na vysokém manažerském postu, nebo na částečný úvazek v knihovně, celý svět je najednou vzhůru nohama a náš svět se smrskne do malé bublinky, kde je jenom miminko a jeho potřeby. Je to přirozené a je to v pořádku. Tak to příroda chtěla, aby zajistila, že se o to malé nebohé stvoření jeho matka postará. Je fantastické, jak se to v mozku přepne jako když otočíš vypínačem.

Pamatuji si, když jsem 6 týdnů před porodem nastupovala na mateřskou a nechávala za sebou tým a nedokončený projekt. První týdny jsem s nimi byla neustále ve spojení, byť už jsem oficiálně neměla žádnou zodpovědnost, pokud potřebovali konzultaci, stačilo zavolat. To se změnilo v ráno, kdy se mi narodila dcera. Proste přestali existovat. Najednou jsem měla úplně jiné starosti. A bez jediné výčitky jsem to nechala na nich. Oni to přece zvládnou. (A taky že to zvládli. Perfektně.)

Taky si pamatuji, jak mě ten pocit poměrně záhy začal opouštět. Jak dcerka rostla, pořád jsme měla pocit od ní utíkat, dělat něco jiného, něco pro sebe. Nebyla jsem jenom máma, byla jsem to taky já, mé staré já, člověk co měl společenský život a koníčky a práci! Zároveň jsem měla neuvěřitelné výčitky, když jsem se ji nevěnovala, když jsem chtěla pryč, být chvíli sama. Trápili mě otázky, co jsem to za matku, že nevydržím se svým dítětem. Takže to postupně přerůstalo to permanentní latentní frustrace – když jsem byla s malou, trápilo mě, že na sebe nemám čas a když jsem si ho konečně udělala, vyčítala si, že zanedbávám své vlastní dítě. V podstatě jsem se celou dobu podvědomě trestala za něco, co je úplně normální.

Když se nám narodí miminko, staneme se matkami. Ale to neznamená, že přestáváme být samy sebou!
Společnost nám přitom pravý opak podsouvá jako normu. Posloucháme řeči jako „Jooo holka, užívej si dokud můžeš, pak se několik let nikam nepodíváš!“, nebo „A cos jako čekala, že budeš mít čas na sebe?“, a nejlepší: “Správná matka by tohle (libovolně doplňte) udělala takhle (opět libovolně doplňte)!“

Nejsme stejné!

Když se kolem sebe podívám, každá z nás to má nastavené trochu jinak a taky má jiné podmínky. Některé mají kolem sebe babičky a partnera, které s dítětem rádi tráví čas. Anebo jsou na všechno samy, partner celé dny v práci, možnosti hlídaní nejsou. Některé to ani nechceme a čas s miminkem si naplno užíváme a nevnímáme to jako zátěž. Anebo velice rychle začneme využívat služeb jesliček a školiček a vracíme se do práce.

Chcete slyšet tajemství? Tohle všechno je úplně v pořádku.

Chcete slyšet ještě jedno tajemství? Bez ohledu na to, jak se rozhodnete, vám to společnost dá pěkně sežrat.

V momente kdy se stanete matkou, v podstatě pro své okolí přestáváte existovat jako člověk. Jste proste „maminka“, dokonce vás tak oslovují i u doktora nebo v obchode. Celá vaše osobnost je nahrazena tímto univerzálním pojmem a to co je za ním není vůbec důležité. Je úplně jedno jestli jste Jana, Hana, Alena, workoholička, blogerka, umělkyně, automechanička, jestli máte zdravotní indispozice, agresivního partnera, podnikatelský plán, touhu cestovat, doktorát z filozofie, taneční vlohy, či umíte upéct dokonalý cheesecake. Nic z toho nikoho nezajímá. Zajímá je jestli kojíte, jestli má miminko prdíky a jestli už jste shodili poporodní kila.

Nejhorší na tom ale je, že se o to nezajímají proto, aby vám pomohli. Chtějí vám prostě jenom oznámit, že to děláte úplně blbě.

My ženy vlastně nemáme šanci dělat dobře. Vracíš se po mateřské brzy do práce? Seš krkavčí matka co honí kariéru. Zůstáváš doma s dětmi? Necháváš se živit partnerem, náno líná. Kojíš? I na veřejnosti? No fuj. Nekojíš? To protože ses dost nesnažila a nechceš si zničit prsa. Chodí dítě do školky? Institucionální výchova mu zničí osobnost a vychová poslušného ovčánka. Vzdělává se doma? Nic se nenaučí a bude budižkničemu.

Ztratit v tom moři informací hlavu je strašně lehké.

Cokoliv v životě uděláme, pořád kolem nás bude hromada lidí ochotných nás poučit, jak to děláme špatně.

Je to k vzteku co? Ale vůbec ne.

Je z toho cesta ven. A je velice prostá.

Opakujte po mně:

Moje rozhodnutí je v pořádku.
Dělám to jak nejlépe umím.
Cítím, že moje cesta je správná.

Pointou celého tohoto vyprávění je, že jediný, kdo s rozhodnutím musí žít, jsme my samy. Nikoho jiného do toho nic není. Je to docela osvobozující pocit, s úsměvem poděkovat za radu a pokud mi neslouží, nechat ji jít.

Na to, abychom to dokázali, musíme být vnitřně silné a vyrovnané. Představte si, že by se vás někdo snažil přesvědčit, že 2 a 2 je 5. Mohl by to do vás valit hodiny a hodiny a stejne by se mu to nepovedlo, protože prostě víte, že správná odpověď je 4.

A teď si představte toho samého člověka, který vám bude starostlivě říkat, že vaše děťátko už by mělo spát celou noc a kojení v noci není normální. Pořád stejná neochvějná jistota na vaší straně?

Klíčem k úspěchu je sebe-láska a sebe-vědomí. Žena-matka, která o sebe pečuje (nejenom o fyzickou schránku, ale taky o mysl a duši), je k sobě laskavá a uvědomuje si svou hodnotu, se nenechá jen tak strhnout lavinou dobrých rad a doporučení.

Pamatuji si, když se mě poprvé někdo zeptal, jestli se mám ráda. Moje odpověď byla okamžitá: “Samozřejmě!“ řekla jsem rozhořčeně. Pak jsem večer v posteli zírala do tmy a přemýšlela. “Jasné, že se mám ráda”, přesvědčovala jsem se, “aspoň trochu. Myslím. Jak to poznám?”

Když jsem poprvé stála před zrcadlem a měla jsem sama sobě říct, že jsem dobrá máma, nešlo mi to. Knedlík v krku a mozek který mi přehrával všechna selhání, všechna zakopnutí. Nakonec se mi to povedlo zašeptat, sotva to bylo slyšet.  Protlačila jsem ty tři slova přes hrdlo a hlasivky ven a přišla ohromná úleva. A pláč.

A tak začala moje cesta.

A kráčím po ní pořád. Je to práce. Je to makačka, mít se ráda po té, co jsem po stopadesáté ztratila nervy a ječela na dceru i když vím, že to k ničemu není. Není to jednoduché, když mě můj exmanžel poučuje, co vše dělám blbě. Pořád mám pochybnosti, pořád se učím. Ale o to nejde. Není podstatné být co nejrychleji na konci cesty. Podstatné je se na tu cestu vůbec vydat.

Ráda vám s tím pomůžu.  

Článek Jsem máma. Jsem to pořád já? se nejdříve objevil na Nejen Máma.